Merlinova zpověď

Kouzelník Merlin vypráví o životě svém i Artušově.

Merlinova kniha

Kdyžtě tedy onoho čtyřstého a šestého roku po narození Páně, slavné to legie Římanů Británii definitivně opouštěly, dosáhl děd můj sotva šestnácte jar. Přeci však již stál v čele mocného kmene Demetů a v mysli své zatím tajně choval smělý sen o sjednocení všech Bretonů a vytvoření nepřemožitelné říše ostrovní. Pročež v zájmu naplnění téhož pozdvihl o šest let později svůj první boj, po němž k území svému zemi Ordoviků na věky připojil.

Když pak Léta Páně čtyřstého dvacátého pátého Vortigern zrá- dný povstání své pozvedl a po smrti Constantově, velikého to krále Logrie, stolec jeho protiprávně uzurpoval, tehdy ujal se děd můj synů Constantových Pendragona a Uthera a přijal je s poctami veškerými ke dvoru svému.

Pendragon a Uther, synové Constantovi

Téhož roku pak spatřila světlo světa i matka má a že ji otec její, co své dítko jediné, nesmírně miloval a že i sám, krom uda- tenství a umu na poli bojném, též moudrostí svou, jakož i vzdě- láním v té době nevídaným vynikal, dostalo se jí toho nejlepšího, čeho lze ve vědění dosíci. Mudřeců řada ze zemí východních povolána byla k výchově její, jakož i k výuce a z nich pak nejvíce otec Štěpán proslul, jenž nejprve matce a posléze i mně osobním vychovatelem ustanoven byl.

Děd můj tuze oblíbil si tehdy oba syny Constantovi, pročež ro- zhodl se medle jim k znovu nabytí trůnu, jenž po právu jim náležel, nezištně dopomoci. A že v úspěch snažení tohoto neo- chvějně a celým svým srdcem věřil, rozhodl se dceru svou jedi- nou za Pendragona provdati.

Však oumysl tento nesetkal se u ní s nižádným nadšením, neb ona, snať v důsledku převelikého vzdělání svého, důrazně od- mítla netoliko  za Pendragona,  ale za muže jakéhokoliv jíti.  Teh-dy dlouze radil se děd se Štěpánem, jenž posléze matku mou vyhledal a takto k ní hovořil:

Ačli odmítáš muže všeckny, přec nutno jest, neb otec tvůj, jakož i celá země toho žádá, bys syna, dědice to země i trůnu, právě ty jsi v lůně svém odnosila a na svět jej přivedla. Jelikož však za muže jíti nechceš, nezbývá, než k silám nadpřirozeným ku pomoci se obrátiti, totiž k Bohu, nebo Ďáblu. Jenžto však již Bůh jednoho syna zplodil a předpokládati nelze, že právě nám by chtěl býti ve věci této nápomocen, nezbývá tedy, než samo- tného Satana k dílu tomu přivolati. Však netřeba se obávati, dcero má, neb duše tvá nevinná nižádné ouhony dojíti nemůže a též bytost ta, jež ze spojení toho vzejde, bude čistá tak, jak svět dosud nepoznal.

Přesvědčivše ji takto moudrým slovem podal jí lektvaru kouzelného s tím, že s večerem má ho užíti, nato sama nahá na lože ulehnouti a bez studu i beze strachu očekávati věcí příštích.

I stalo se, jak řekl.

Merlinova matka

Z noci té strašidlné matka ničeho si nepamatovala, však mezi lidem sprostným mnohé po léta tajně se šuškávalo. Té noci jsem byl počat já, bytost tajuplná a záhadná, k oudělu nelidskému předurčená, obdařená rozumem, jenž běžnému chápání zcela se vymyká. Té noci jsem byl zplozen já, jenž po staletí nesu jméno Merlin.

Merlin

Světlo světa prvně uzřel jsem roku čtyřstého čtyřicátého pá- tého po narození syna Božího, bych stejně jak on, běh světa tohoto pozměnil.

Děd mne hned po narození matce mé odebral a svěřil mne do opateře již výše zmíněnému otci Štěpánovi a ten pak, shledav, že veškerou moudrost jeho již v pěti létech dokázal jsem vstřebati, o tom neprodleně zpravil krále.

Děd, jenž dobou tou vedl válku proti Silurům sousedním, kterážto právě ku konci vítěznému se chýlila, rozhodl se mne i se Štěpánem k sobě do pole povolati, kde bitvě rozhodné u pevnosti Iscy měl jsem přihlížeti. Však když s učitelem na bojiště jsme dorazili, bylo již dobojováno. Tak v žití prvně na pole válečné jsem popatřil, jež rozkládalo se tu přede mnou poseté mrtvol hromadami. Mohutná armáda Silurská o síle patnácte tisíců mužů ležela tu přede mnou zbrocena krví a neschopna již více vůli dědově se protiviti. Tu spatřil jsem, kterak spouští tou blíží se k nám jezdec samojediný, v němž brzy poznati jsme měli právě jeho, děda mého, kterýžto přáteli Lvem byl zván a nepřáteli Ďáblem.

Merlinův děd

Když pak komoně svého před námi tu zarazil, upřel na mne zrak svůj z pod hustého obočí a dlouze a zadumaně na mne hleděl. Pak mlčky vyzdvihl mě k sobě do sedla a vyrazil. Zvolna projížděli jsme mezi těmi haldami umrlců a pohyb náš nikterak nerušil krkavců tamo již hodujících.

Když pak obhlídku tu příšernou jsme dokonali, tu složil mne zpět k nohám Štěpánovým přikázavše mu mne do Meriduna doprovodit a tam mne s mateří mou seznámiti.

On pak sám oře ku Carduelu obrátil, by pevnost tuto Silurů ouplně poslední ohněm a mečem vyvrátil a pro sebe dobyl.

Hrad Carduel

A vykonavše toto, stal se svrchovaným vládcem Walesu, pročež počal síly sbírati ke střetu rozhodnému s Vortigernem, jenž, jak jsem již předeslal, trůn v Logrii uchvátil, kterýžto děd chtěl spojenci svému Pendragonovi, jehož co syna měl, opět po právu a s poctami navrátiti. Přeci však jej přiměl, by mne za dědice a následníka svého jediného prohlásil, neboť myšlenky na spojení obou říší nechtěl se vzdáti a zpuosobou touto chtěl toho dosíci.

Mezi tím však se Štěpánem do Meriduna šťastně jsme dorazili, kde do očí mateři své prvně mohl jsem popatřiti, čímž stalo se, že vtom okamžení jsem k ní nehynoucí láskou zahořel. Též ona tak cítila a tajemství mnohá mi poté zjevila, jež dosud přede mnou ukryta byla. To o mém zrodu, o při soudní, v níž děd čistotu její musel prokazovati, jakož i nevinnost její, čímž legitimity mé měl dosíci i mnohá další.

Chudák máti, inteligencí svou, jakož i vzděláním obyčejům doby zcela se vymykajícím, natolik odlišná ode všech ostatních byla, že poté, co odebrali mne z péče její, raději ouplně sama do sebe se uzavřela a teprve návrat můj poznovu k žití ji navrátil.

A láska ta, jež mezi námi vzplála, ne toliko otázkou byla myslí dvou vyjímečných, ale též těl, která postupně důvěrně se poz- návala.

Dva roky nato konečně vzplála dlouho očekávaná válka s Log- rií, respektive s Vortigernem a jeho Sasy. Zaprodanec ten věru skončil, jak zasluhoval, totiž v plamenech domu hořícího, jenž vzňal se při obléhání Londinia. Však Sasíci jeho i nadále tuhý odpor kladli.

I psal se rok čtyřstý čtyřiapadesátý a děd rozhodl se mne prvně do bitvy skutečné přizvati.

Již v samých počátcích této války povstala většina valná Bre- tonců logrijských a přidala se na stranu dědovu. Stáli teď věrně pod praporci Pendragona a Uthera po jeho boku ve snaze porazit a vyhnat nenáviděné Sasy, jejichž voje po dlouhá léta pustošily jejich zem a jež hotovily se nyní k boji rozhodnému na rozlehlé pláni nedaleko města Venta Belgarum.

Merlinův děd - král walesský

Král důrazně nakázal mi držeti se v povzdálí a k ochraně mé oddíl svých bijců nejvěrnějších vyčlenil, načež pozdvihl meč svůj divotvorný, jenž snať od bohů starých ještě měl pocházeti a v čele jízdy brněné do bojův se odebral.

Sasové, jak bylo jest jim obyčejem, stáli polem opěšalí, sevřeni v těsném šiku. Proti nim pak dlouhá řada Bretonů jízdních a hru- bá síla pěchoty walesské.

A tehdy Sasové se hnuli. S řevem strašlivým, při němž krev v žilách stydla, se klín jejich na samý střed armády Britů vrhl, kde sami jejich vojvodové se nacházeli. Však těch tam již nebylo více. Jízda, dosud toliko krokem se k nepříteli přibližující, se naráz vedví rozdělila a tryskem po křídlech obou Sasy obkroužila, načež do zad jim mocně udeřila. Mezi tím však čela obou vojů pěších na se narazila. Saský klín hluboko do řad Bretonů se vnořil, však tito náporu odolali a naopak do kleští přepevných Sasy sevřeli. A že pak jízda brněná obchvat svůj zdárně dokončila, tu obklíčení bylo zouplné. Tehdy jali se Britové do Sasů rubati a že většina těchto, jsa vprostřed kruhu toho uzavřena, do bojů ani zasáhnouti nemohla, tu pak tuze zle vedlo se řadám jejich předním.

Pak však došlo k průlomu nenadálému a navíc co čert nechtěl, na dvou místech naráz. To vše vkonci tak neščastně, že král spolu s Pendragonem a několika desítkami jezdců ocitli se nečekaně sami v obkroužení.

Keltský meč

Uther, vida to, všemožně snažil se přispěchat králi na pomoc, však veškeré snažení jeho zdálo se býti marným, neb Sasové, dle mínění jejich již po vítězství sahající, vrhali do onoho průlomu stále nové a nové síly odpočaté. Tak dařilo se jim nejen s úspěchem čelit snahám Utherovým, ale navíc zle tísnili muže v obklíčení. Jednoho po druhém z koní ztrhávali a na zemi je pak krutě dobíjeli.

A tehdy težce zraněn byl Pendragon a spatřiv to král Waleský, sám bez meškání ku pomoci mu přispěchal. Seskočiv z koně, jal se mečem svým olbřímým kol sebe Germány rubati tak, že vbrzku z mrtvol jejich počal se val ouplný vůkol něho zdvíhati.

Však pohříchu i on utržil zranění mnohá, přeci však od Pen- dragona neustoupil. Tehdy konečně zdařilo se Utherovi ono se- vření prolomiti a Bretonci všickni, divým vztekem jati, drali se průrvou tou králi ku pomoci.

Boj pak již neměl dlouhého trvání. Také já jsem v čele gardy své k dědovi spěchal. Zastihl jsem jej, kterak dosud stál na no- hou, opíraje se ztěžka o meč, jenž pod vahou jeho zvolna do země se nořil. Těžce oddychoval a z nesčetných ran lila se jeho krev převzácná proudem. Též Pendragon u nohou jeho dosud žil, však nad míru zřejmé bylo, že oběma příliš času nezbývá. Tehdy král upřel zrak svůj zamžený na mne a ztěžka pravil:

Boj, jenž tuto jsme zvedli, teprv započal a na tobě jest, Merline, bys jej ku konci vítěznému v jméně Božím úspěšně dovedl.

A já mu na to přisahánie slavné složil. Tu král zavřel očí svých znavených a jak podťatý mrtev padl mi k nohám. Na- to Pendragon, též svůj marný boj se smrtí svádějící, bratra svého Uthera zapřísahal, by i on vládu nad zemí, kteroužto právě byl získal, až příjde čas, do mých rukou vložil, jak přál si děd a jak se i on kdysi zavázal. Uther toho v slzách přislíbil, načež Pendragon poručil svou duši Bohu. Odešel, jen o okamžik pouhý se opozdivše, za přítelem svým, poručníkem i vládcem, s nímž po celý život, ba i ve smrti, bok po boku věrně si stáli.

Tak leželi tu přede mnou oba ti velikáni a nad nimi, co znamení Kristovo, tyčil se Excalibur. Tehdy chtěl jsem meč ten před zraky zástupů k nebi pozvednouti, leč nezdařilo se mi jej ze země vyprostiti a kdyžtě pak o totéž i Uther marně se pokoušel, nechali jsme zbraň tu tam, kde ji ruka umírajícího do země vetkla. A nad ní pak pronesl jsem do ticha nastalého své prvé proroctví:

Teprv ten, kdož meč tento tu k nebesům pozdvihne, stane se králem králů a zbraň tato sama dodá mu moci prazvláštní, z čehož vzejde mu sláva nehynoucí.

Meč ve skále

Nato vyzdvihli jsme těla obou králů na ramena a z bojiště je s poctami odnášeli. A meč ten tam zůstal a spolu s ním jen hro- mady padlých.

Stonehenge

Včele vojsk jsme se k místu staroslavnému ubírali, jež Stone- henge se zove. Tamo hodlali jsme oba reky pochovati, leč vprostřed příprav zastihl nás spěšný posel z Carduelu, hlavního to sídla dědovi říše. Tam příbuzní mí rozmilí, dozvěděvše se o smrti králově nemeškali a rozhodnutí rázné učinili. Já prý, co zplozenec pekla se vlády ujmouti nemohu, pročež ze středu svého jednoho vybrali, jenž byl by pocty té hoden a toho králem učinili.

Uther, když uslyšel tu bohapustou nehoráznost, vzteky se ne- znaje vyšvihl se na kůň a ke Carduelu spěšně vyrazil. A s ním i já a všickni jízdní naši.

Když pak jsme hradu toho dosáhli, zastihli jsme posádku jeho zcela nepřipravenou, čehož bijci mí jak náleží využili a plni vzte- ku spravedlného do jednoho zrádců těch porubali. Načež při- vlekli přede mne všeckny mé příbuzné povedené a já marně mezi nimi matku zrakem hledal. Nato pak se tito v jméně Božím milosrdenství dovolávali a najmně pak ten, jenž na trůn hodlal usednouti. V jméně Božím žadonili u mne, jehož sami za syna pekel prohlásili. I nařídil jsem žen a dětí ušetřiti, však mužové po zásluze na hrdle byli ztrestáni.

Tehdy vyrazil jsem zoufale matku hledati. Nalezl jsem ji v tra- tolišti krve ležící, mrtvou a zhanobenou. Tu teprv přestal jsem ortelu přísného litovati, neb vskutku toho se jim dostalo, čeho zasluhovali.

Krutý žal a bol nesmírný takořka zlomily duši mou těžce trý- zněnou, pročež nevím ani, kterak jsme s tělem matčiným nazpět k Stonehenge dorazili a toliko jakoby ve snách vidím ty oka- mžiky, kdy těla mých nejdražších v rovech spočinula. Pak teprv duše má znovu počala procitat. Tehdy k Utherovi jsem se obrátil a přes protesty jeho rozhodné vládu nad celou zemí jsem na jeho bedra uvalil, byvše si dobře vědom, že pověsti o zrodu mém nad námi navěky co Damoklův meč budou viseti a kdy- koliv v budoucím by záměry naše vznešené mohly ohroziti. Sám pak sebe jsem se zavázal Utherovi provždy věrně po boku státi a veškerým věděním svým býti mu ku prospěchu.

Uther, syn Constantův

Tak stalo se, že Uther, syn Constantův, dosedl roku čtyřstého padesátého pátého na stolec královský v Logrii, kterážto pevně spojena s Walesem stala se nejmocnější říší na ostrovech. Tak stalo se z vůle mé a z vůle Boží.

A Uther hned v počátcích svého panování, v duchu odkazu dědova, pozdvihl meč svůj a vedl války k rozšíření a rozkvětu říše své. Nejprve dobyl země Icenů a Koritanů, pak Kornovanů a Paridů a kdyžtě se pak hotovil zemi Brigantů napadnouti, tu pak navštívil jej jejich král Leodegrans spolu s princem z Orkney, Lotem. Oba se mu dobrovolně poddali a nabídli mu věrné spojenectví. Uther vše důkladně zvážil a nabízené přátelství přijal, což ne toliko jemu, ale i synu jeho mělo se časem vyplatiti, neb oba při nich až do konců žití věrně stáli.

Mapa Welshu

Ne tak však vedlo se králi Dumnonie, posledního to oudělu již- ně od zdi Hadriánovi, jenž dosud Utherovi nepatřil. I on, byvše oprávněně přesvědčen, že další výboj Utherův právě proti němu bude namířen, přispěchal bystře s nabídkou spojenectví. Když však jsme s Utherem toto zvažovali, berouc v potaz též jeho obojakost a nespolehlivost již v dobách předešlých, rozhodli jsme nabídku jeho nejen odmítnouti, ale navíc jeho samého donutit válku započít. Důvodem pádným k tomu měla se jeho žena státi, kteroužto neprozřetelně k jednáním těm přibral a k níž Uther okamžitě hříšnou láskou zahořel a bez uzardění se jí začal přímo před zraky manželovými dvořit. A tak stejně, jak válka Trójská kvůlivá Heleně, tak tato měla v Igaerně krásné záminku svou bráti.

Igaerna

Král Dumnonský vskutku urážky té nesnesl a vskutku válka krvavá mezi soky těmi vzplála. Král pak v konci uzavřel se s chotí svou i zbytky vojska v pevnosti vskutku nedobytné, tak řečeném Tintagilu a Utherovi nezbývalo, než hrad ten oblehnouti a hladem se pokusit jej pokořiti. Však obležení dosud srdnatě vzdorovali a nic nenasvědčovalo tomu, že by se hodlali vzdáti. Však pouze z faktu tohoto nepramenila netrpělivost Utherova, neboť tento ustavičně ku hradbám vzhlíží a tklivě vzdychá, jsa nejkrutější zbraní zasažen, totiž šípem Amorovým. A jak tak neustále hekal a o pomoc žadonil, byl na něj věru bědný pohled. I zželelo se mi jej a rozhodl jsem se v jeho prospěch, i v zájmu věcí příštích, zneužít strašlivé kouzlo starých Keltů, již v těch dobách takořka zapomenuté.

Hradby Tintagilu

Tehdy v noci nařídil jsem nejprve nenadálým šturmem ku hra- dbám přiraziti. Nato kouzlem Utherovi jsem propůjčil podobu Dumnonského krále a na dračím dechu jej na hradby přenesl. On pak tam již bez obtíží kol stráží prošel a do komnat Igaerniných bez ostychu vstoupil. Ta, ač hrubě překvapena, že choť její vprostřed bitvy a v plné zbroji takto k ní se navrátil, přeci na lože své jej vpustila a Uther příležitosti té jak se patří využil.

Igaerna

Té noci a ze spojení toho počat byl pak Artuš, budoucí král. Kdyžtě pak Uther do tábora se navrátil, musel mi svatosvatě přísahati, že vše, co z noci té vzejde, bude mé a on si nižádné nároky na to činiti nebude. Nato vrhl se Uther do vřavy bitevní s vervou takovou, že příkladem svým ztrhl bijce své natolik, že tentokráte bez obtíží hradby ztekli a tvrz přepevnou tak získali. V boji tom lítém král Dumnonský hrdině padl a Uther sám, té noci již podruhé, se do komnat královniných probil, by ji i její dcery bezpečně z boje vyvedl.

Igaerna pak stala se mu ženou a v určeném čase povila mu syna, jenž jméno dostal Artur. Však já jí ho, podle oné úmluvy, kterou v noci té s Utherem jsem uzavřel, odebral, chůvu mu obstaral a v domě Hektorově jej na vychování ponechal. Hektor ten bylť šlechticem ze starého rodu, statky zbytečnými věru neoplývající, žil skromně nedaleko staré takořka se rozpadající pevnosti Camelotu, v zemi Durotringů, sám, toliko se svým synem Kayem, jemuž Artuš mladším bratrem měl se státi. Nikdo z nich, včetně Artuše samotného, neměl ani tuchy o jeho původu královském a naopak na Carduelu nevěděli, kdeže se syn jejich jediný nachází.

To vše událo se roku čtyřstého šedesátého po Kristu a já sám byl tehdá stár pouhopouhých patnáct jar.

Ve věku tom stal jsem se otcem duchovním a vychovatelem všeckněm dítkám královským. Předně Artušovi, za nímž pře- často jsem tajně zajížděl, však též oběma dcerám Igaerniným, z nichž zejména starší Morganu tuze jsem si oblíbil. Však cílem hlavním měl mi Artuš býti, z něhož měl jsem krále dle představ svých učiniti, jakož i prvého člověka doby nové. Meta ta věru nesnadnou zdá se býti, však o to více smyslu skutečného v so- bě ukrývá.

Artušek

Po připojení Dumnonie stala se říše Utherova největší na os- trovech a náhle neměla nepřátel. Dokonce i divoké kmeny za Hadriánovou zdí se neodvažovaly tuto překročiti. Tak stalo se, že z Uthera válečníka stal se náhle Uther mírotvorce a on kupodivu i v této roli obstál se ctí. Ještě na Carduelu dal zho- toviti první kulatý stůl, předobraz slavného stolu Artušova. K ně- mu pak usedali všickni králové, jakož i velitelé vojenští všech kmenů říše a skrze ně pak Uther zemi vládl. A konal tak věru úspěšně. Po dlouhých patnáct let nepoznala země válku, což představovalo samo o sobě věc neslýchanou. Však Uther i v mnohém jiném vynikal.

Utherův kulatý stůl

Těch patnáct let učil jsem Artuše vědám nejrůznějším a Hektor zas cvičil jej ve zbrani. A věřte, že oběma činil nám potěšení nemalé, neb v obém vbrzku vynikal, co žák nesmírně nadaný a způsobilý.

Roku čtyřstého sedmdesátého pátého dosáhl Uther dvaa- padesáti let věku a těžká choroba, se kterou ani já si rady ne- věděl, jej počala sužovati. Během nemoci té stále častěji na syna se vyptával a já jej pokaždé musel ujišťovati, že Artuš již dnes je nejlepším z rytířů, však že sám si toho dosud není vědom, kterážto zpráva vždy Uthera drobátko pobavila a zčásti uklidnila a snať mu v konci i od bolesti krapet ulevila.

Však jednoho dne dal se Uther ustrojiti, ztěžka na dvůr vyšel a dal svého hřebce osedlati. Když pak mu do sedla pomohli, tu pak překvapil všeckny, neboť v sedle se hrdě napřímil, vůkol se porozhlédl, pak koně prudce pobídl a z brány Carduelské jak vítr vyrazil.

Vícekrát živého ho již nikdo nespatřil. Kůň vrátil se sám a pod pěnou a Uthera našli po mnoha hodinách hledání ležet mrtvého u cesty až podezřele blízko od Hektorova domu. O lecčems mohl vypovídati i spokojený úsměv v jeho tváři. Tak zemřel poslední velký král starého věku.

Po skonu Utherově nastal chaos neuvěřitelný, neboť všickni dohadovali se, ba až přeli, kdože má teď na stolec uvolněný usednouti. A ve shonu tom všeobecném Artuše nikdo ani slůvkem nevzpomněl. A já, já jim ho nepřipomínal. Však připoměl jsem jim své dávné proroctví i přání Utherovo, že toliko ten, jenž Excalibur ze země osvovodí, státi se může jejich vládcem. A tehdy teprv měli jste na tu melu popatřiti. Všickni jak o závod rozejeli se k místu tomu, na němž po léta meč ten v poklidu spočíval a kde dosud v zemi pevně vězel. Né, že by se po celá ta léta nenašel nikdo, kdo by se ho pokusil osvobodit. Inu zkoušeli to mnozí, leč marně a s přibývajícími léty i těchto pokusů ubývalo. Však nyní bylo jináč. Teď vskutku o korunu se tu hrálo, pročež mnozí opět marně s mečem se tu potýkali, svaly k prasknutí napínali a potoky potu prolévali. Však Excalibur veškerým snahám zarputile odolával. Snať všickni to již prubovali, od velmožů až po ty nejchudší. Však všechno marno. Již chtěli se zklamaně rozejíti, když ku zbrani té Artuš přistoupil a rukou jedinou a zcela bez námahy ji ze zajetí země vyprostil. Čepel tu, zubem času netknutou, pak k nebesům pozdvihl.

Excalibur

Jinoch Artuš

A všickni ti mužové urození hleděli naň nevěřícně. A viděli jen jinocha troufalého, jemuž zdařilo se, na čem oni si byli zuby vylámali.

Tehdá předstoupil jsem a mocným hlasem zvolal:

Hleďte mužové, tuto před vámi stojí Artuš, syn Utherův a vnuk Constantův, z Boží vuole nový král Logrie a Walesu.

Král Artuš

Však namísto jásotu ozvalo se jen ticho hrobové. Pravda, pohledy všech byly upřeny na Artuše, však v některých zračilo se jen pobavení a v mnoha počala se temná zloba objevovati.

Tehdy však mladý král sám promluvil řka:

Mým přáním prvým a rozkazem jest, by dnes se nižádný neradoval a nejásal, neb ztratili jsme vskutku velikého krále a na místě a radno jest za ním truchliti. Mým přáním druhým pak budiž: Chopte se zbraní! Chopte se mečů, neboť nazejtří vyrážíme! Již nazejtří moře překročíme a Bretony v Galii sobě podmaníme. Naším cílem příštím budiž Armorika!

Král Artuš

I projelo vojštěm tím vzrušení nemalé. Pohledy zprvu nevěřícné postupně se rozjasňovaly. A pak se to událo. Leodegrans to byl, kdo prvý nahlas zvolal Artušovo jméno a pak znovu a znovu. Po něm přidal se Lot a další velitelé a již to jméno hřmělo a dunělo celou tou armádou mnohatisícovou.

Tak zvolen byl Artuš králem nad králi a celá zem poddala se je- ho vůli. I stalo se, jak přikázal. Mužové všickni spěšně chápali se zbraní a hrnuli se do vojska jeho. Artuš pak pověřil dočasnou vládou Lota z Orkney, Leodegranse vyslal střežit severní hranici, část vojska do provincií rozeslal a sám pak, včele poloviny zemské hotovosti, do Durnovaria spěšně se ubíral, kde tou dobou loďstvo válečné právě kotvilo.

Válka o Armoriku se po dvě léta táhla, byť řada Bretonů, dříve již tam prchnuvších před Vortigernem a Sasy, hned v počátcích Artuše za krále svého jediného provolala a věrně jemu po bok se postavila. V jejich čele záhy dva mladí bratří stanuli, totiž Ban a Bors, kteřížto v bojích těch nad jiné vynikali, za což je Artuš neopoměl náležitě odměniti. Borsovi v léno zemi Ganis udělil a Banovi pak králoství Benwik. Na nově dobytých územích zavedeny byly zákony Logrie, však též zvyků a obyčejů původních snažili se respektovati. Budovali zemi řádu nového, za což jim vkonci všickni byli neskonale vděčni.

Ban a Bors

Na sklonku léta čtyřstého sedmdesátého sedmého navrátili jsme se slavně do Logrie a Artuš tak měl prvně příležitost vstoupit do zdí Carduelu, hlavního to a sídelního města říše.

Král Artuš

Tam setkal se poprvé i s Morganou, svou sestrou nevlastní, což mělo se ukázati býti osudným. On na první pohled pro ni zahořel a po ní zatoužil, čehož ona se nerozpakovala k vlastním cílům využíti.

Morgana

Ze vztahu toho hříšného brzy dítě se mělo naroditi a jakmile si tím Morgana byla jista, tu hned před Artušem dveří svých neodvratně přirazila a ten pak bloudil zoufale mezi zdmi carduelskými teskně vzdychaje. Já pak, obávaje se, že vztah ten neblaze ohrozí dosud zářnou pověst Artušovu a následně i zá- měry mé, rozhodl jsem se Morganu alespoň načas někam u- kliditi. I vyprosil jsem pro ni od Bana z Benwiku Údolní palác opuštěný, v Broceliandském lese a do něj ji ještě před slehnutím zavezl. Opatřil jsem i něco sloužících a zbrojných k její potřebě. Když pak se jí v čase určeném syn narodil, chtěl jsem jej zprvu ze světa zprovoditi, však zželelo se mi ho, neboť nebyl jsem ukrutenství toho schopen.

Hoch ten dostal jméno Mordred a Morgana žila s ním v Údolním paláci, jemuž po čase počalo se říkati Údolí nená- vratna, neb Morgana, hoříc záští šílenou, mstila se na každém, kdož sebral té odvahy a vstoupil na území její. Odvážlivce takového okamžitě a bez milosrdenství vlastnoručně zmor- dovala.

Camelot

Artuš mezi tím přenesl sídlo své na Camelot, který přebudovati dal s nádherou dosud nevídanou, jak na hrad královský se sluší. Tam v rozlehlém sále dal nový Okrůhlý stůl zhotoviti, k němuž pak usedli nejen velitelé staří, z dob Utherových, ale najmě mladíci v bojích Artušových se osvědčivší. Tak dáno bylo vzniknouti společenství Rytířů Kulatého stolu. Z nich žádný nebyl první a žádný poslední a jeden každý hotov byl kdykoliv druhému na pomoc nezištně přispěchati. Společně pak budovali svět nový, který já jsem si vymyslel a oni všickni měli býti jeho ideálem.

Však rozkvět říše naší trnem v oku byl zejména Sasům, kteří k neodvratnému střetnutí následnému důkladně se hotovili. Je- dnoho dne, roku čtyřstého devadesátého, se na dvůr came- lotský vřítil spěšný posel na koni zpěněném a přinesl zprávy od Bana z Benwiku. Válečné loďstvo Sasů, v množství nevídaném, obeplulo poloostrov Dumnonský a na neobydleném pobřeží území Belgů se vyloďuje. Na pětset korábů přeplněných a v jednom každém ne méně, než čtyřicet bojovníků, což značí dvacet tisíc mužů ve zbrani. Nasnadě jest, že nejedná se o obvyklou loupeživou výpravu jejich, nýbrž o osud země tu běží. Artuš hotov byl v době té ještě mohutnější armádu polem postaviti, však problém byl v tom, že vojska jeho dlela ve vzdálených provinciích, pročež k dispozici měl toliko stálé vojsko královské, oddíly Banovi a posádky nejbližších civitates, tedy z Meriduna, Carduelu, Corinia, Calevy, Noviomagu, Venta Belgara, Durnovarie a Tintagilu a pochopitelně Rytíře Kulatého stolu. Celkem tedy zhruba čtyři tisíce jízdních a třikrát tolik pěších bojovníků. Artuš rozeslal spěšných poslů po celé zemi, by posily v čase co nejkratším přikvačily, však tak, by obrana země a zvláště pak ta na severu, zůstala zachována.

Sasská loď u pobřeží

Artuš sám pak rozhodl se zasáhnouti bez meškání, by zby- tečnému plenění země své zabránil. Banovi vzkázal, nechať Sa- sům prozatím se neukazuje, pěchotu vyslal pod Leodegran- sovým velením výhodné postavení na Badonských pahorcích zaujmout a sám pak, vsednuv na kůň a v čele jízdy, s Borsem a Kayem po boku, rychlý přesun po jihozápadním pobřeží provedl, čímž postupujícímu nepříteli dostal se nečekaně do zad. Tam nejprve spojil se s Banem a na toliko chabě chráněné loďstvo sasské společně pak udeřili. Posádky pobil do posledního muže a lodí zapálil. Nato obrátivše koní, jak s větrem o závod, letěli Leodegransovi na pomoc. Ten, jak předem se byli s Artušem domluvili, dosud zuřivě útočící Sasy toliko zdržoval. Jakmile však Artuš s jízdou na bojiště dorazil a z chodu vpadl Sasaům do zad, tu i on s pěchotou bretonskou rázně udeřil.

Hořící lodě Sasů

Třicet tisíc mužů zůstalo ležet na Badonu a další tři tisícky na pobřeží, u dohořívajících lodí. Artušovi zbyly pouhé dva tisíce pěších a několk set jízdních. Ze stopadesáti Rytířů Kulatého stolu jich sotva dvacet zbylo a každý z nich byl více, nebo méně zraněn. Padl Lot z Orkney. Leodegrans, král Brigantů umíral.

A Artuš, Ban, Bors Kay a Gawain objížděli bojiště.

.

.

.

.